#3 La Chica de La Semana

První dojmy z Coatepecku. Přivítání. Můj nový domov. Xalapa – hlavní město Veracruzu. Tequilla. Mango. Maraton. Vodopády.

Mám za sebou první týden v Coatepecku. Městečko s ca. 50 000 obyvateli se pyšní ohodnocením puebly magicy, neboli „kouzelným místem“. Bohužel jsem Coatepec nezažila ve své plné kráse od začátku, protože mě přivítal deštěm a nevídanou zimou. Imelda podotkla, že „Češi nosí zimu“, protože takovou zimu tu nepamatují. První slova, která jsem si bezpodmínečně musela vyhledat ve slovníku, byla: svetr, čepice, šála, půjčíš? S mým letním oblečením bych tu asi zmrzla. Domy nemají topení a často se ani nezavírají okna, takže pěkně profukuje. K tomu velká vlhkost. Opravdu jsem si každým dnem přála slunce, kterého jsem se nakonec dočkala na konci týdne.

Víkend se opravdu vydařil a musím uznat, že je Coatepec a jeho okolí opravdu překrásné. Navíc na každém rohu voní káva a různé druhy květin. Jsem ubytovaná u Imeldy v jejím domě, mám svůj pokojíček s pohodlnou postelí, nad kterou mám Ježíše a televizi. Bydlíme tu ještě s Fridou a Kofím, čtyřnohými kamarády. Kofí běhá po zahradě a Frida po domě. Mají rozdělená území, která se nesmí porušit. Doma se moc neohřeju, prot. máme spoustu práce. Moje hostitelka mě stále někomu představuje a často jsme pozvané na jídlo a tak se mi mexická kuchyně dostává pod kůži. Po pravdě si neumím představit, že se vrátím ke knedlíkům. Během jídla se probírá organizace kurzů, kterým se tento týden snažíme udělat co největší reklamu, abych příští týden měla plné třídy. Začínáme s interview v místním deníku „La Regional“.

Hlavní město největšího státu Mexika Veracruz je pouhých pár kilometrů od Coatepecku, autobusem ca 15 minut vzdálené. Xalapa je půvabné město plné květin, parků a restaurací. Nachází se tu jedna z největších univerzit Veracruzana a díky studentům to tu dnem i nocí voní tequillou, kterou jsem si nedovolila neochutnat. Takže: „Salud, Xalapa! Nos vemos“.

V neděli jsem si přivstala a vyrazila na místní maraton podpořit jarní dietu a tedy hlavně místní aktivity. Diplomacie mě tu ale nemine ani v neděli ve spoceném triku, prý jsem první Evropanka, která se tohoto závodu zúčastnila a tak dostávám čestný diplom v poledne na náměstí. O pozornost se naštěstí dělím s vítězkou závodu, a tak se opatrně vytrácím a utíkám s novími přáteli na snídani. Dáváme si tacos a masem a chili, jak jinak. Maso se tu jí denně. Pikantní a bohatá snídaně mě zasytí na celý den, bohužel už ale za dvě hodiny dostávám pozvání na oběd, takže je tu moje jarní dieta v ohrožení. Vyhledávám místní kurzy salsy a yogy, abych na zpátečním letu nemusela platit extra sedadlo. Po obědu vyrážíme na výlet do nedalekého městečka Xico, v jehož blízkosti jsou krásné vodopády „Cascadas de Texoles“. Je vedro a cesta na vodopády dá zabrat, takže se s klidem v duši těším na večeři.

Oslavy v Coatepecu jsou bujaré, v pondělí 18. března je státní svátek Svatého Luise a na přeplněném náměstí se tančí, žongluje, hraje divadlo, zpívá, bujaře konzumuje všechno možné etc. Mexičani jsou veselí lidé s úsměvem od ucha k uchu a to je nakažlivé, takže i když ve španělštině komolím vše, co se dá, směju se tomu a ostatní taky. Skoro nikdo tu totiž nemluví anglicky, což je jistá výhoda pro mé kurzy, ale už ne tak moc pro můj sociální život. Pomalu ale jistě dostávám přezdívku „pantomimka checa“ neboli „pantomichenca“. S přezdívkou nemůžu než souhlasit, indiánským označením se rychleji integruji místním poměrům a jméno mi ušili na míru a rozhodně zní lépe než „hablamichenca“ (mluvící češka), no ne?

Dost už ale fiesty, zítra se jde makat. Zapíjím chile třemi hrnky kávy a vrhám se na metodiku. V Čechách mi bylo řečeno, že metodika United Vision je připravena tak, že nemusím umět moc španělsky, tak jsem zvědavá, jestli se to zítra potvrdí. Přibalím si raději míčky a bonbóny, kdyby bylo nutné improvizovat. Možná i červený nos, pravila Pantomichenca.